Lombardi Lella (1943-1992) ARCHIV

[Nekolny Rostislav]

foto

[Nekolny Rostislav]

foto

[Achard]

článek o L.Lombardiové

http://www.svetformule.cz/clanek/48-Zen ... a-Lombardi

[Achard]

Maria Grazia Lombardi

[Achard]

Kariéra

[Achard]

24 hodin Le Mans - 4 starty

nejlépe 11 místo v roce 1977

[Achard]

24 hodin Spa - 4 starty

nejlépe 8 místo v roce 1986

[Achard]

Nemistrovský závod Formule 1 v Silverstone 1975

12 místo v cíli

[Achard]

autogram

[alfa]

Ve svém archivu jsem našel tento článek. Nejsem jeho autorem a nevím, kdo ho napsal, ani kde jsem ho stáhnul. Je ale tak výborný, že si ho dovolím sem dát. Článek byl věnován i další problematice, dovolil jsem si ho nepatrně upravit, aby odpovídal tématu.

Maria Grazia Lombardi se narodila 26.3.1943 ve městě Frugarolo v rodině, kde se o automobily nikdo nezajímal a nejrychlejší dopravní prostředek v domácnosti bylo jízdní kolo. Lella však projevovala zájem o sport, hrála v místním týmu házené. V jednom zápase dostala za úkol střežit nejlepší hráčku soupeře a zabránit jí ve skórování. Mladá Lella svůj úkol zvládla na výbornou - protihráčka za celý zápas nevstřelila jediný gól ! Pět minut před koncem utkání světlovlasé soupeřce povolily nervy a zlostně udeřila Lellu míčem do tváře takovou silou, že budoucí pilotka nejrychlejších vozů upadla se zlomeným nosem na zem. Po skončení zápasu si při oslavě vítězství jejího zranění nikdo nevšimnul. Osamoceně čekala na autobus, když v tom před ní zastavila Alfa Romeo. Za volantem seděla hráčka, která ji udeřila. "Nastup si, odvezu Tě do nemocnice " řekla jí a Lella skočila do vozu. Nemocnice byla vzdálená asi půl hodiny jízdy, ale dívky byly na místě během deseti minut ! Blondýnka jela jako blázen, téměř nepřetržitě tiskla houkačku, kličkovala mezi projíždějícími automobily, zkracovala si cestu přes obrubníky, přes chodník. Lella byla natolik ohromená rychlostí že zapomněla na bolest, a její probuzená vášeň pro rychlost jí zůstala už navždy. Od této chvíle již neměla myšlenky na nic jiného než na rychlé automobily, chtěla se stát závodním jezdcem. Ke splnění tohoto snu jí však chybělo to nejzákladnější - řidičský průkaz. Vzala tedy veškeré své úspory a přihlásila se do autoškoly. Po třech měsících úspěšně složila závěrečné zkoušky a byla pevně rozhodnutá skončit s házenou a dále se věnovat pouze své závodní kariéře.

Jednoho dne Lella potkala mladého automobilového jezdce a začala ho doprovázet na závody. Podílela se na přípravě automobilu, pneumatik, plnila i funkci časoměřiče. Její přítel se rozhodl nastoupit se svým vozem Alfa Romeo i k závodu rally a jako svého spolujezdce a navigátora si vybral právě ji. Lella byla po soutěži velmi nadšená a přesvědčila svého přítele, aby si pro příští závod vyměnili svá místa. Když se mladá dívka objevila na místě pilota, ostatní jezdci se jen vesele usmívali. Lella byl velmi rozhořčená, ale získala tím i velkou motivaci. Veškerou zlost a agresivitu vložila do své jízdy - a hned ve svém prvním závodě zvítězila! Po tomto úspěchu dostala šanci řídit tovární Alfu Romeo v italském šampionátu cestovních vozů. Jejím nejlepším výsledkem bylo třetí místo v Palermu. Alfa Romeo byla vystřídána vozem BMW a později se Lella soustředila na závody monopostů. Největší úspěch přišel v šampionátu formule Ford Mexiko v roce 1973, kdy se stala jeho celkovou vítězkou. Další rok se s vozem Shellsport Lola zúčastnila seriálu Formule 5000, a rok 1974 se také stal její premiérou v závodech Formule 1.

Debut přišel v britské Grand Prix na okruhu Brands Hatch v kokpitu Brabhamu BT 42 - Ford týmu Allied Polymer Group. Start týmu finančně podporovala rozhlasová stanice z Lucemburku vysílající na frekvenci FM 208, proto Lella nastoupila do kvalifikace s tímto velmi neobvyklým startovním číslem, a zajela 29. čas (ze 34 startujících), který bohužel nestačil na start v závodě. To byla jediná účast Lelly Lombardi v závodě formule 1 v tomto roce, a zároveň jediný a poslední pokus o start týmu Allied Polymer Group.

Přišel rok 1975 a s ním obrat k lepšímu. Multimilionář Count "Giggi" Zanon jí zakoupil místo v továrním týmu March (údajně zaplatil 200 000 dolarů za sezonu). První závod, ke kterému Lella nastoupila, byla Velká cena Jižní Afriky. V Kyalami usedla do kokpitu rok starého oranžového vozu March 741, se kterým dříve závodil její týmový kolega a krajan Vittorio Brambilla, a v kvalifikaci zaznamenala 26. čas, znamenající účast v nedělní velké ceně. Za ní zůstal brazilec Wilson Fittipaldi (bratr Emersona Fittipaldiho) a dvojnásobný mistr světa Graham Hill. Dne 1.3.1975, po dlouhých 17 letech od dob Marie Teresy de Filippis, stála opět na startu velké ceny formule 1 žena. Závod pro Lellu skončil ve dvacátém třetím kole, kdy musela odstoupit pro poruchu palivového systému.

Dalším závodem sezóny byla Velká cena Španělska na okruhu Montjuich-Park v Barceloně. Lella již měla k dispozici nový a výkonnější monopost March 751, který pak britský tým nasazoval po zbytek sezóny. Nový nebyl pouze vůz, ale i jeho barva, Lella nastoupila v červenobílých barvách sponzorské firmy Lavazza. Novinek bylo v Barceloně víc, ke své první velké ceně nastoupil v týmu Franka Williamse nadějný britský mladík Tony Brise, svůj debut si zde odbyl i pozdější šampión formule 1 Australan Alan Jones s vozem Hesketh 308 B a posledním nováčkem byl Roelof Wunderink, kterému do kokpitu vozu Ensign N 174 pomohly peníze holandské bezpečnostní agentury HB Bewaking.
Ve čtvrtek před závodem chtěl úřadující mistr světa Emerson Fittipaldi udělat na okruhu několik reklamních fotografií pro jednoho ze svých sponzorů. Brazilský šampión šel na přání fotografa ke svodidlům, posadil se na ně - a k úžasu všech přítomných svodidlo pod Emersonovou hmotností povolilo ! Fittipaldi okamžitě začal prohlížet i další části dráhy a zjistil, že všechna svodidla jsou naprosto nedostatečně upevněná (na mnoha místech nebyla vůbec spojena šrouby a pouze o sebe opřená) a tudíž v případě nehody zcela zbytečná! Ihned byl svolán mítink jezdců, na kterém bylo rozhodnuto o bojkotu závodu, pokud nebudou ochranné bariéry důkladně upevněny a zesíleny. První páteční trénink byl zrušen a atmosféra v boxech velmi napjatá. Druhého tréninku se zúčastnil s vozem Lotus 72E pouze Jacky Ickx (který nebyl členem GPDA - asociace jezdců Grand Prix) a spolu s ním i týmový kolega Lelly Lombardi, italský divoch Vittorio Brambilla. Ostatní nadále zůstávali ve svých boxech a odmítali se na nebezpečné trati tréninku zúčastnit. Práce na opravách svodidel probíhaly celou noc, avšak nedostatky byly tak rozsáhlé, že v sobotu ráno šéfové týmů museli poslat své mechaniky na pomoc pořadatelům, aby veškeré úpravy byly hotovy do začátku kvalifikace. Jezdci stále nebyli spokojeni se stavem okruhu, ale pod hrozbou soudního projednávání španělští organizátoři nakonec donutili týmy a jezdce do kvalifikace nastoupit. Emerson Fittipaldi byl stále velmi rozladěný a se svým vozem McLaren M 23 objel jen tři pomalá kola. V neděli ráno pak oznámil, že se závodu nezúčastní a zamířil domů. "Je to dobré rozhodnutí, i když tím možná přijdu o titul," vysvětlil.

Čelo startovního roštu obsadila dvojice rudých Ferrari 312T Nikiho Laudy a Claye Regazzoniho. Za nimi stál James Hunt s monopostem Hesketh 308B a Mario Andretti ve voze Parnelli VPJ4 (což byl vlastně upravený Lotus 72) amerického týmu Vel´s Parnelli Jones Racing. Vittorio Brambilla byl ve třetí řadě, Lella Lombardi startovala z 24. pozice. Ihned po startu se Brambilla pokusil předjet Andrettiho a oba vozy o sebe zavadily. Andretti následně narazil do Nikiho Laudy, ten se střetl s vozem Regazzoniho a obě Ferrari byla mimo hru, i když Regazzoni se po opravě v boxech opět vrátil na trať. Ve vedení se tak ocitl Hunt před Andrettim, který vyvázl z nehody bez poškození, za nimi následoval John Watson (Surtees), Rolf Stommelen a Vittorio Brambilla na páté pozici. Druhé kolo bylo poslední pro Artura Merzaria a Wilsona Fittipaldiho - oba jezdci zajeli do boxů a odmítli dále pokračovat na protest proti špatné bezpečnosti okruhu. Ve čtvrtém kole odstoupil kvůli poruše motoru Jody Scheckter a na vozovce se objevila olejová skvrna z jeho vozu Tyrrell, na které havaroval Alan Jones a Mark Donohue (Penske) - pro oba to znamenalo konec závodu. Po haváriích Hunta a Andrettiho se na čele ocitl německý pilot Rolf Stommelen, spolu s ním bojovali o první místo Carlos Pace (Brabham), Ronnie Peterson (Lotus), Jochen Mass (McLaren) a Jacky Ickx. Haváriím však nebyl konec - ve 24. kole z tohoto důvodu odstoupil Peterson, avšak to nehorší mělo teprve přijít. O dvě kola později došlo k tragédii, která znamenala předčasné ukončení Velké ceny Španělska a definitivní vyřazení Barcelonského okruhu z kalendáře Mistrovství světa.

V 26. kole se u vozu Hill vedoucího Rolfa Stommelena (jedoucího za stáj Embassy Racing Grahama Hilla) zlomil zadní spoiler, neovladatelný automobil vlétl do bariéry na okraji dráhy, odrazil se zpět do vozovky, kde se střetl s vozem Carlose Paceho a pokračoval v nekontrolovaném letu napříč závodní dráhou. Na druhé straně narazil do svodidel, která nevydržela náraz, povolila a vůz přes ně přelétl mimo trať a skončil mezi šokovanými diváky. Pět lidí bylo usmrceno a Rolf Stommelen velmi těžce zraněn. Po nehodě zavládl naprostý chaos a pořadatelům trvalo ještě celá čtyři kola, než byl závod zastaven! Vítězství si odnesl němec Jochen Mass, ale protože byl závod zastaven po 29 kolech v době, kdy ještě nebylo odjeto více než 66% jeho plánované délky, piloti dostali pouze polovinu mistrovských bodů. Lella tak obdržela 0,5 bodu za šesté místo (se ztrátou dvou kol na vítěze). To bylo v historii formule 1 poprvé (a doposud naposledy), kdy žena získala body v závodě Grand Prix.

V dalším průběhu šampionátu již Lella tolik štěstí neměla. Příštím závodem byla Velká Cena Monaka. V ulicích Monte Carla se Italce příliš nedařilo, zajela 25. kvalifikační čas, který jí kvůli snížené kapacitě městského okruhu Monackého knížectví zajistil místo pouze mezi diváky. V následujících dvou velkých cenách Lella opět stála na startu, spatřit šachovnicový praporek jí však nebylo dopřáno - v belgickém Zolderu pro ni závod skončil v 18. kole pro závadu motoru a z Velké ceny Švédska v Anderstorpu odstoupila kvůli poruše palivového systému v 10. kole. Další zápis do výsledkových listin tak Lella přidala až v holandském Zandwoortu, kde obsadila 14. místo po startu ze třiadvacáté pozice. V tomto závodě také zaznamenala 16. nejrychlejší čas na jedno kolo, což byl její nejlepší výsledek v kariéře.

Po velkých cenách Francie (16 místo) a Velké Británie (závod nedokončila pro poruchu zapalování) se kolotoč formule 1 zastavil v německém Nürburgringu. Tento obtížný, téměř 23 km dlouhý přírodní okruh vedoucí členitým terénem kolem hradu Nürburg, byl pro jezdce opravdovou výzvou a ne nadarmo se mu říkalo zelené peklo. Velká cena Německa Lelle přinesla její druhý nejlepší výsledek ve formuli 1, ačkoliv její výkon v kvalifikaci nebyl nijak oslnivý - pětadvacáté místo (pomalejší byl jen Tony Trimmer na nekonkurenceschopném japonském voze Maki). Samotný závod dokončila na sedmém místě se ztrátou 7,5 min. na vítěze Reutemanna, i když je třeba podotknout, že k dobrému umístění jí podobně jako při GP Španělska pomohla "vysoká úmrtnost" soupeřů (klasifikováno bylo 10 jezdců). V rakouském Oesterreichringu skončila sedmnáctá a Velkou cenu Itálie v Monze po startu ze čtyřiadvacátého místa ukončila nehoda v 21. kole. To byl také poslední závod Lelly Lombardi za tým March v tomto roce, v závěrečné Velké ceně USA ve Watkins Glen usedla do kokpitu vozu Williams FW 03. V novém voze a novém týmu (Frank Williams Racing Cars) zajela v kvalifikaci čtyřiadvacátý čas, znamenající poslední místo na startu. V dopoledním zahřívacím tréninku se ovšem u jejího vozu vyskytly problémy se zapalováním, které se mechanikům do startu nepodařilo odstranit, což pro ni znamenalo předčasný konec sezóny. V celkovém pořadí Mistrovství světa Lella Lombardi obsadila se ziskem 0,5 bodu 21. místo.
V tomto roce se Lella zúčastnila i dvou nemistrovských závodů formule 1, které se nezapočítávaly do celkové klasifikace mistrovství světa. Závod šampiónů (Race of Champions) na okruhu Brands Hatch po startu z 11. místa pro technickou závadu nedokončila, druhý závod (BRDC International Trophy) v Silverstone jí přinesl 12. místo v kvalifikaci i samotném závodě.

V úvodním podniku šampionátu 1976 rodačka z Frugarola opět usedla do kokpitu továrního vozu March. S novým typem 761 v kvalifikaci na GP Brazílie obsadila 22. místo a závod dokončila na 14. pozici. Po této velké ceně byla po zbytek sezóny nahrazena bývalým jezdcem týmu Ronnie Petersonem, který se do stáje March vrátil poté, co první závod roku absolvoval v nespolehlivém voze Lotus.
Po vynucené pauze, kdy Lella neměla vůz se kterým by mohla nastoupit k závodům, se jí naskytla možnost odjet tři závody za stáj RAM Racing. Italka podepsala smlouvu s týmem, který do závodů nasazoval rok starý vůz Brabham BT44B. První závod za nového zaměstnavatele se jí příliš nevydařil - v kvalifikaci na GP Velké Británie, která se jela na okruhu Brands Hatch, Lella zaznamenala nejpomalejší čas tréninku a do závodu nekvalifikovala, a stejně se jí vedlo i při dalších dvou pokusech o účast ve formuli 1 v roce 1978 v GP Brazílie a Argentiny v slabém voze Hesketh 308 E.
Lella Lombardi a tým RAM se dostavili i na další podnik seriálu formule 1, Velkou cenu Německa. Ani v tomto případě na start závodu nenastoupila a sledovala jej pouze z boxů, tentokrát však byl důvod neúčasti v závodě poněkud kuriózní - její monopost Brabham zabavila policie a Lella tedy neměla v čem jet. Posledním vystoupením italské pilotky ve formuli 1 byla Velká cena Rakouska. Předposlední 24. místo v kvalifikaci a dvanáctá pozice v závodě byl konečný zápis Lelly Lombardi do kroniky mistrovství světa formule 1.

Lella sice opustila kolotoč velkých cen, neopustila však automobilové závody. Ve druhé polovině sedmdesátých let se zúčastňovala nejtěžšího vytrvalostního závodu sportovních vozů - legendární čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans. Nejlepšího umístění dosáhla společně s Christine Beckers v roce 1977, když v celkové klasifikaci obsadila 11. místo s francouzským vozem INALTERA (v čele týmu stál Vic Elford, dalším členem vedení byl Jean Rondeau, který po odstoupení hlavního sponzora převzal stáj a v roce 1980 s vozem vlastní konstrukce v Le Mans zvítězil). Ve stejném roce se za volantem vozu Chevrolet "Firecracker" zúčastnila závodu populární americké série NASCAR na okruhu Daytona International Speedway. Závod pro ni skončil ve 103. kole po technických problémech vozu (31. pozice).
Rok 1977 pro Lellu znamenal i účast v závodech sportovních vozů v továrním týmu Osella (pozdějšího účastníka závodů formule 1). Tým skončil druhý ve světové sérii sportovních vozů s Osellou PA5, kterou řídili Giorgio Francia, Lella Lombardi a "Pal Joey" (Gianfranco Palazzoli - budoucí manažer týmu). V italské stáji závodila i v dalších letech, mezi její největší úspěchy patří v sezóně 1979 čtvrté místo ve vytrvalostním závodu na 1000 km v Mugellu (Lombardi/Francia), vítězství v Perguse (Lombardi/Grimaldi, Lella zaznamenala nejrychlejší kolo závodu) a vítězství na okruhu Vallelunga (Lombardi/Francia) - vše s vozem Osella-BMW PA7, v roce 1981 pak vítězství v "šestihodinovce" v Mugellu a druhé místo ve vytrvalostním závodě na 1000 km v Monze - obojí s vozem Osella PA9 a osvědčeným týmovým kolegou (G.Francia). Ve stejném roce se Lella Lombardi objevila i v naší zemi - ve Velké ceně Československa tehdy velice populárního evropského šampionátu cestovních vozů. Společně s Annou Cambiaghi pilotovala po běžných silnicích přírodního a nezapomenutelného brněnského okruhu vůz Chevrolet Camaro Italské stáje Luigi Racing. V celkovém pořadí evropského šampionátu pak obsadila skvělé druhé místo ve skupině C.

Bohužel zákeřná nemoc ji přinutila opustit svět automobilových závodů - svět, kterému zasvětila svůj krátký život. Dne 3.3.1992 zemřela v milánské nemocnici žena, která se navždy zapsala do historie automobilového sportu, do historie závodů formule 1.

Celková bilance Lelly Lombardi ve formuli 1: 17 startů, 4x se nekvalifikovala, 7x klasifikována (nejlépe 6. místo v GP Španělska 1975 a 7. místo v GP Německa 1975), nejlepší umístění v kvalifikaci - 21. (GP Rakouska 1975).

[alfa]

Pět statečných žen ve Formuli 1: Lella Lombardi

[alfa]

Belgie Zolder 1975

[alfa]

Lella Lombardi
LeMans 1976